Spolucestující / Fellow travelers 2011 <<<
fotografický pás, 96mx130 cm

Fotila jsem v pražském metru při běžném denním provozu. Nikdo z cestujících proti focení nic nenamítal, ačkoli jsem je o svolení nežádala. Dopředu jsem je neupozornila, přesto většina z nich fotoaparát na stativu zaregistrovala. To samé focení jsem chtěla zopakovat v londýnském metru, kde mne hned při zachycení prvního snímku focená žena donutila pořízený materiál vymazat. To byla pro mne zajímavá sonda do rozdílnosti povah. Z mého třídenního focení v pražském metru vyplývá, že mentalita českého člověka je stále velice lhostejná, stádní, neschopná se ohradit vůči snesitelné formě manipulace jako je nedobrovolné focení.

Průměrně 43 míst k sezení, 226 míst k stání. Nápis vyvedený designem 80.let. To je jedna z mých dětských vzpomínek ze setkání s nejprogresivnějším z prostředků městské hromadné dopravy. Nápis zosobňoval účelovost metra – zaplnit omezený prostor co největším počtem odindividualizovaných jednotek. Pro dítě bylo to množství velkých cizích lidí děsivé, všichni, kdo nebyli máma, byli nebezpeční. Pro dospělého je metro ekvivalentem spěchu, stresu a nervozity.

Paradoxně to je však metro, které si vybíráme jako místo své každodennosti. Metro potřebujeme, je příliš praktické, aby bylo krásné. Cestující ze sídlišť pracující v centru Prahy tráví každý pracovní den hodinu přesunem do zaměstnání. Metro je symptomem cyklického vnímání času, tunel je stále stejný, stanice stále stejné, dokonce i lidé stále stejní, jeden uniformní dav každé ráno, každý večer. Jedinou individualitou, která existuje, jsem Já, zbytek je chaos, hejno ryb. V této iluzi se udržujeme, protože je nás příliš mnoho.

Cesta metrem je společným zlomkem v mozaice individuálních příběhů. Čas a místo určují výběr skupiny lidí, kteří se pro ten okamžik stanou okrajovými postavami našeho vlastního příběhu, našimi spolucestujícími. Snaží se vstoupit do našeho osobního prostoru. Část vagónu metra, která je v akčním radiu zrakového vnímání, není větší než běžný obývací pokoj. Sedadla v metru se od  typické obývákové sedací soupravy v podstatě moc neliší. Těžko si představíme, že tam, kde v metru normálně usedáme vedle cizího člověka, bychom měli tutéž situaci opakovat v intimitě naší domácnosti. V metru a jinde v každodenní hromadné dopravě se běžně srozumitelná a jinak relativně fixní hranice soukromého a veřejného prostoru rozostřuje.

Fotografie Spolucestující je skupinový portrét lidí, kteří k sobě nijak nepatří. Spojuje je jen fakt, že nastoupili do metra a můj náhodný fotografický výběr. Spolucestující jsou dokumentem o čekání na cestě odněkud někam na jedné dlouhé obývákové sedačce. Cesta metrem je činnost, kterou praktikujeme víceméně pasivním způsobem, tedy čekáním na „svoji stanici“. Toto čekání se dá využít četbou novin či knihy, manipulací s mobilem, prací na PC, sledováním lidí, reklam nebo trasy, poslechem hudby, případně rozhovorem. Většinou ale sezením se zavazadlem na klíně. Tyto všední praktické věci na fotografii fungují jako rozlišovací atributy portrétovaných lidí, které mohou podobně jako šaty a celkové vzezření vydělit konkrétního člověka z dlouhé řady spolucestujících. Studium těchto drobných odlišností mne takřka voyeursky fascinuje a zpětně vytváří fantazijní prostor pro fabulaci individuálních příběhů.  Ale teprve až, když se prostřednictvím média fotografie máme čas poprvé podívat na tyto lidi - které bychom v metru rádi přehlédli - mohou jejich příběhy, respektive naše představy o nich, vyplynout na povrch.

*Zákon říká, že "...podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením", ale dále zákon upravuje výjimky, mezi nimi i tzv. uměleckou licenci: "Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby."

 

An average of 43 seats and 226 places for standing. An inscription written in design of the 80´s. This is one of my childhood memories of a meeting with the most progressive from the means of public transport. That sign represented the purposefulness of the metro – filling a limited space with as many depersonalized units as possible. For a child this large amount of big strangers was scary, all who were not my mother were dangerous. For the adult the metro is a synonym of rush, stress and nervousness.

Ironically, it is metro that we choose as a place of our everydayness. We need metro; it’s too practical to be beautiful. The commuters from the outskirts of the city working in the center spend an hour of every working day travelling to work. The metro is the symptom of the cyclical perception of time: the tunnel is always the same, the station is always the same even the people are always the same, one uniform crowd every morning and evening. The only individuality that exists is Me, the rest is chaos, a school of fish. We keep ourselves in this illusion, because there are too many of us there.

An underground journey is a common fragment in the mosaic of individual stories. The group of people who for the moment become marginal figures in our own story, our traveling companions, is determined randomly by time and place. They try to enter into our personal space. The part of the metro car that is in the action radius of our visual perception is no larger than the average living room. The metro seats are in fact not much different from the typical living room sofas. It's hard to imagine that we could in the intimacy of our house repeat the normal everyday situation of taking a metro seat next to a stranger. The normally understood and relatively stable boundaries of public and private space blurs in metro and elsewhere in public transport.

The photograph Fellow travelers is a group portrait of people who do not belong to each other. The only thing they share is entering the metro car and my random photographic choice. Fellow travelers is a document about a wait on a long living room ottoman on the way from nowhere to nowhere. An underground journey is an activity that we do in a more or less passive way, that is waiting for "our” station. We can make use of this wait by reading newspapers or books, tampering with a cell phone, working on the PC, watching people, advertisements or route, listening to music or by conversing with others. However most of the time by sitting with a luggage on our lap. On the photograph these everyday practical things function as distinctive attributes of the portrayed people that can – like the dress and the general appearance – set apart the individual human from a long line of fellow travelers.

Studying these subtle differences fascinates me in almost a voyeuristic way and retroactively creates an imaginative space for the storytelling of individual stories. But it is only when we look at these people for the first time through the medium of photography – the same people we would have overlooked in the metro – when can their stories, or our ideas about them, emerge to the surface.

The photograph is 96 meters long, that is just as long as one metro-train. It should be ideally placed directly in the tunnel of the metro station above the tracks.