kapesníky / fancy handkerchiefs / 2008 <<<
E-mail 1900
web 1930
mobil 1950
skype 1970
vizitka 2000
1900 e-mai / email address
1930 web / website
1950 mobil / mobile phone number
1970 skype / skype 2000 vizitka / business card
 

Historie kapesníku sahá až do starého Říma, ale předmětem obecnější potřeby se stal až v 18. století. Předtím byl hlavně vizitkou osoby, která jej nosila. Krom toho, že kapesníčky zdobené výšivkami s monogramem, osobní značkou, či dokonce rodovým erbem byly estetickým doplňkem, vypovídaly i o sociálním statutu, urozenosti a finančním zabezpečení jeho majitele. V určitých situacích mohly posloužit jako dárek nebo prostředek, jak elegantně navázat kontakt s osobou druhého pohlaví, například, když jej dáma ledabyle upustila na zem, nebo jej přímo darovala vyhlídnutému kavalírovi, aby vzpomínku na ni měl kdykoli “po ruce”.
Kapesník mne tedy zajímá jako kontaktní věc, která specifickým způsobem plnila funkci vizitky. V dnešní době ale vyšitý monogram není schopen tuto funkci efektivně plnit. Dnes je zapotřebí rozdávat telefonní čísla, mailové  a případně webové adresy.
Propojila jsem tedy ve fotografii staré s moderním, tak aby vzniklý rozpor nebyl na první pohled patrný, ale přeci jen jako paradox byl čitelný a snad i zneklidňující. Volbou kostýmu, kapesníku i výšivky jsem se snažila o co nejadekvátnější dobovou stylizaci. Vzniklé záběry odkazují na pět etap dvacátého století, konkrétně na jeho počátek, 20. léta, 50. léta, 60.-70. léta a současnost. Jednotlivým kapesníkům jsem se snažila přizpůsobit charakter i sociální status jejich majitelky.
Pro lepší dobové dokreslení počátku století doplňuji ukázku z třídílné encyklopedie Domácí vševěd z roku 1925, kde se pod heslem kapesník nachází následující text:

Kapesník
šátek, výhradně k udržování čistoty obličeje určený, zpravidla bílý, řidčeji barevnými kraji nebo vzorky zdobený. Barevné kapesníky bývaly obyčejem dříve a zachovaly se téměř jen u šňupáků, v novější době pestrobarevné, zcela malé batikované nosí muži v náprsních kapsách pro parádu, jako bývaly kapesníky ženské tzv. facality honosnou součástí kroje do poloviny 16. století. Také ženy nosí kapesníčky jen parádní, navoněné, jež ukládají do sáčku sachetu. Co do látky jsou plátěné, bavlněné, výjimečně batistové, hedvábné, pravidlem jest jednoduchá obruba stehy lemujícími, výjimkou zoubkování nebo vyšívání okolků, dokonce zdobení krajkou, mřížkou, aplikací. V takových případech přestává kapesník býti prádlem užitkovým a stává se ozdobou. Znamenání děje se číslem, známkou, písmenou nebo monogramem vždy jen v rohu. Ozdobné kapesníky ukládají se obyčejně do zvláštních šátků nebo kabelek. Obyčejné kapesníky perou se jako jiné prádlo, avšak z důvodů zdravotních doporučuje se po namáčení vyvařovati je zvlášť, aby se provedla náležitá desinfekce, nežli přejdou do ostatního prádla. Japonské kapesníky z bílého hedvábí vyžadují opatrného vypírání ve vlažné vodě mýdlové, pak máchání ve vlažné vodě, mírně modřené  a pak se prostě vytřepou, vymačkají a suší na bílých plátnech 4-5 hodin, načež se po rubu žehlí. Používání kapesníku je nezbytností každého vzdělaného člověka, a nikomu nenapadá diviti se, vezme-li kdo před svědky šátek tento do ruky, druhdy bývalo již pouhé slovo "kapesní šátek" něčím v slušné společnosti nepřípustným a upotřebení jeho bylo dovoleno jen venku, takže bylo dovoleno opustiti místnost jako za jinou tělesnou potřebou. Ostatně ještě dnes najdeme mnoho lidí, kteří ocitají se při použití kapesníku v náramných rozpacích, nevědouce, co a jak by učinili, mnozí v pravém slova smyslu zmizejí při té příležitosti pod stolem, chtějí-li si nos očistiti, jen aby nikdo jejich kapesníku nespatřil nebo pro jeho použití se nepohoršil. Naproti tomu moderní doba se stanoviska zdravotního přikládá šátku kapesnímu velkou důležitost přikazujíc používati ho zejména k zachycování všech chrchlů a slin, kde není po ruce zdravotních plivátek - která, jak snadno pochopitelno, tak leckde scházejí, kam se do společnosti přichází. Je tedy kapesník jakýmsi nutným zlem, s kterým se moderní společnost dokonale spřátelila a dokonce by pokládala člověka, který by kapesníku nepoužíval, za společensky nezpůsobilého. Avšak zdravotní stránka kapesníku má ještě své stíny. Kapesník používaný při nakažlivé chorobě /chřipce, rýmě, angině, tuberkulose/ není jen sám nákazou nasycen, nýbrž šíří tuto nákazu i do kapsy, ba i několika kapes, neboť mnozí vystřídají kapesníkem všechny kapsy. Měla by proto býti pro něj zařízena kapsa vyměnitelná, nejlépe kožená, na knoflík uzavřená. Prakticky je věc vyřešena u žen, které nosí kapesník v příruční kabelce, která může býti desinfikována. Také se zřizují zvláštní kabelky jen na kapesník. Ovšemže také dobrý tón předpisuje, jaký asi takový šátek býti má a jak se ho používati může. Muži mají kapesní šátky prostřední velikosti, plátěné, nechť již hrubší nebo jemnější, ale vždy především dokonale čisté, hladce obroubené a nikdy děravé. Má-li býti šátek označen nějakou prádelní značkou, monogramem nebo podobně, budiž to na něm úhledně, ale vždy jen bíle vyšito v některém rohu dosti drobně a nenápadně. Všeliké pestře barevné vyšití také potištění šátků širokými pestrobarevnými okraji nebo dokonce vzorky, koňskými hlavami, podkovami apod., jak si v tom někteří sportovníci nebo lidé málo vzdělaní libují, je prohřeškem proti dobrému vkusu a tónu. Ještě hrubším poblouzněním vkusu je dávati kapesníku v čase smutku černé okraje, nebo nositi dokonce šátky černé. Člověk tak činící stává se snadno směšným, místo aby smutek svůj dával důstojně najevo, k čemuž jistě stačí oděv toho způsobu, jak jej mrav a zvyk předpisují. U žen připouští se, aby nosily šátek jemnější, např. batistové, také s vyšitými okraji a jinou zdobou, ale i zde žádá se, aby vyšití bylo bílé, úhledné a nikoli pestré, nápadné a ovšem také vždy bezvadně čisté. Zlozvyk šňupání naštěstí v moderní společnosti se vytrácí a s ním i používání obrovských kapesníků barevných, jež bývaly postrachem každé slušné společnosti, jako se jím šátek umouraný, o který si jeho majitel třeba také ušpiněné ruce otíral, nebo šátek dlouho používaný, chrchly a slizy slepený. Nikdy se nemá kapesníku používati k jinému účelu, nežli pro který je určen, např. k oprašování obuvi (otírání botek u dětí), k čištění rukou ať za sucha nebo vlhka, k otírání příručních předmětů apod.. Je to nejen nečisté, ale i zdravotně závadné, použije-li se pak takového kapesníku opět na nos, ústa apod. Krátce, jdete-li do společnosti, neopomeňte nikdy vzíti šátek svěží, úplně čistý, hladce vyžehlený, trpíte-li snad rýmou, kašlem apod. a musíte i za těch okolností do společnosti, vezměte si raději jeden nebo dva šátky čisté do zásoby, abyste nečistotou jednoho nepřišli sami do rozpaků a neuváděli do nich jiné. Jakkoli moderní společnost nežádá, aby se kdo při používání šátku kapesního odstraňoval, předpisuje přece dobrý tón, aby se to dělo způsobem slušným, mírným, nikoho nevyrušujícím a neurážejícím. Jeť právě čistý kapesník k tomu určen, aby vykonání nutné potřeby zastřel způsobem nenápadným, všeliké roztahování šátků do plochy /jak to šňupáci zvlášť mívají ve zvyku/, hlasité frkání, dlouhé otírání nosu apod. jsou vesměs nepřístojností. Výkon takový, když je nutný a nelze jej oddalovati, vykonán budiž rychle, nehlasitě, nenápadně, a je-li snad při rýmě nebo kašli obtížnější, zdlouhavější, stačí se obrátiti se nenápadně stranou nebo vykonati tuto potřebu příležitostně v ústraní, před vejitím do společnosti apod. Vůbec je pravidlem slušnosti tělo své před vcházením do společnosti vyčistiti nejen povrch, nýbrž i uvnitř, takže pak tak snadno nepřijde se do rozpaků, aby toho bylo potřebí např. právě v okamžiku, jsme-li někomu představeni, mluvíme-li s vyšším představeným apod. Kapesníky poškozují se nejvíce na okraji. Po odstřižení poškozených okrajů možno obháčkováním, připevněním jiného okraje ozdobného, aplikovaného apod. učiniti zase kapesník způsobilým, stojí-li jeho látka za tuto opravu.   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

The history of handkerchiefs reaches back to the Roman Empire, however the handkerchiefs came into the common use only in XVIII century. Before that they had served as some sort of a business card belonging to the owner of the item. Beside their aesthetic value, as the handkerchiefs were often decorated by embroideries with the owner’s initials, personal emblem or even the family’s coat of arms, they also testified to the social status, nobleness and the means of their owner. In certain situations they could become a present or the way how to start a conversation with the opposite sex, especially when elegantly dropped to the ground by the lady, or sometimes even presented to the chosen cavalier so that the memory of her would be with him always “at hand”.
I am therefore interested in the handkerchief as the means of contact, playing thus in its own special way the role of a business card. Nowadays the embroidered initials cannot work like this, though. What we need today is to pass on phone numbers, email or website addresses.
That is why I have merged the old with the modern in my photographs so that the contradiction would not be apparent at the first glance, all the same though it would still be visible and perhaps somewhat disconcerting. By the choice of the clothes, handkerchief and its embroidery I have tried to achieve the most authentic period look I could. The pictures refer to five periods of the twentieth century, namely its beginning, the twenties, fifties, sixties-seventies and the present time. I have aimed also to match the handkerchiefs with the character and social status of their owner.
To illustrate better an atmosphere of the early XX century I enclose an excerpt from the three-volume encyclopedia Domácí vševěd/All you need to know at your home/ published in 1925, where the entry handkerchiefis described thus:

Handkerchief
A kerchief that solely serves to keep your face clean; it is usually of white colour, rarely decorated by colour-embroidered edges or patterns. Colour handkerchiefs used to be common in yester days and are kept only by the working class now; more presently gay and fancy kerchiefs, of a very small size are worn by gentlemen in the breast pockets as a decoration, much the same as the part of noble ladies’ dresses that used to be common until XVI century. Ladies also wear fancy and scented hankies, which they carefully fold in the appropriate sachet. As for the fabric, they can be made of plain cloth, cotton, rarely lawn, silk; as a rule they are humbly hemmed by decorative stitches, more exquisitely then by embroidery, highlighting of decorative holes, lace, fancy grid-shaped decoration or applications. In such eventualities the hanky ceases to be an item of everyday use and becomes a fashion accessory. Marking then is carried out by a number, emblem, letter or monogram only and always placed in the corner thereof. Fancy decorative hankies are usually folded into special scarves or hand-bags. Ordinary handkerchiefs are washed as every other laundry, nevertheless due to the purpose of hygiene they should be scalded out  separately in order to disinfect these before they are carefully placed together with other laundry items into the drawer chest. Japanese handkerchiefs made of white silk require a careful washing in the soap water, then rinsing in a lukewarm water with a bit of  bluestone and finally a mere shaking off, wringing and drying out on the white cloth for about 4 – 5 hours; at the very end they are to be gently ironed on the seam side. Using a hanky is a necessity of every intelligent man and therefore no-one should rise their eye-brows if someone else baldly produces such an item in public; in yester days the old term “pocket kerchief” did not keep any-one in doubt that such a piece of cloth was by no means allowed to be used in a decent company and hence such a person was gladly permitted to leave a room, as if he or she had been driven to leave in pursuit of  a rest-room. Come to that, even in to-day’s time we can see many people who cannot help blushing when they are about to use a hanky as they frantically try to conceal the item in their hands, yet indeed some are to be seen literally sinking under the table in order to clear their nose so that no-one could see them using the handkerchief and could not therefore hold them in a low esteem. None the less, modern times pay regard to questions of health and thus command us to use it so that we can intercept all kinds of spits and excessive saliva, especially when no near hygienic spittoons can be found, which, as can be assumed easily, are eftsoon dearly missed in places where a splendid company often gathers. Hence our handkerchief can be accepted as a necessary evil, which never-the-less has become a people’s friend; to the contrary – who-ever would shun using a hanky to-day, would ultimately be regarded as socially inferior. Still, some shadows are cast over the usage of our little friend. Handkerchiefs that are used during an infectious disease, such as influenza, gravedo, quinsy or tuberculosis, are not even of capacity to infect their bearer, but such an infection is afterwards spread into his pocket, yet indeed a few pockets as many such people insert the item into all possible pockets they can find on their clothes. For such purpose we should therefore consider a multi-use portable pocket; most suitably it shall be made of leather, secured by a button. Such a trouble has already been sorted out for the ladies who carry their handkerchiefs in a hand-bag, which can be appropriately disinfected. There are also special hand-bags designated only for a handkerchief. Good manners dictate naturally as to what shape and look a handkerchief ought to attain and what is the best way to use it. Gentlemen’s hankies are of a rather middle size, made of cloth, either rough or fine, but by all means always perfectly clean, gently seam-hemmed and never holey. If an emblem, monogram or such must mark the hanky, it shall always be made neatly, but first and foremost shall ever be embroidered in white colour in a corner in non-auspicious and eye-grabbing way. All sorts of boisterous and gay decorative hemmings or big-size patterns or even horse heads, either sown or printed, especially popular with sports-men or ill-educated people, are a gross inelegancy and offence to good manners. Even bigger violation of taste is hemming the handkerchief in the black colour in times of mourning or even using hankies entirely rendered in black. Such a person can easily ridicule him- or herself; instead of showing grief in a dignified manner, which naturally can sufficiently be shown by wearing the kind of clothing required by etiquette and customs. Ladies are presumed to use a finer kerchief, e.g. made of lawn, also with decorated hem or embroidered application, however even here it shall be required the decoration be rendered only in white, neat and not overtly gay and ostentatious; needles to say the hanky shall be perfectly clean. Bad habit of snuffaking fortunately is petering out these days in the modern society and all along goes away using those giant colour handkerchiefs, which used to horrify every decent company, all the more when their owners wiped off their dirty hands with them or even produced long-used handkerchiefs glued-up by old spits and slime. You shall never use a handkerchief for other purpose that the one it serves, such as polishing your foot-wear (especially that endless cleaning of your children’s shoes!), cleaning your hands dry or with water, wiping off your utensils and accessories etc. It is not only un-clean, but first and foremost dangerous for your health, should you use such a dirty handkerchief thereafter on your nose, mouth and such like. Shortly, should you be about to entertain a splendid company or go out seeking thereof, do not forget to take a fresh and completely clean hanky that is perfectly ironed. Should you suffer from catarrh, cough or such like and in despite of the aforementioned you still need to go out, you shall feel safer taking one or two spare hankies, lest you embarrass your splendid self or your company by using a soiled handkerchief. Even though the modern society does not require persons to get out of sight when using the hanky, good manners still dictate that people handle these items in a decent, moderate way that does not offend and disturb. A clean handkerchief just begs to be used decently and unobtrusively; it is not acceptable to unfold hankies theatrically (such as snuffers so like doing), noisy snorting and excessive nose-wiping shall also be forbidden. Such an exercise, ergo using a hanky, shall be carried out swiftly, non-noisily and inconspicuously. Should you have just recovered after catarrh or cough and therefore in need to wipe your nose properly, you can always decently turn away or exercise such necessity aside or before joining the company etc. As a matter of fact, it is a good rule to purify your body not only on the outside, but also inside before you entertain or go out, so that you do not need to submerge into abashment just in a moment when being introduced to some-one, speaking to your superior and such like. Handkerchiefs get mostly damaged on their edges. Having cut off hankies can be revived by sowing the hems decoratively, fixing a different hem or application, but only if such a handkerchief is worth the effort.