Neviditelné / Invisible / 2017 <<<
Niqáb Hidžáb Šalya Niqáb Burka
         

Fotografický soubor se zabývá otázkou, do jaké míry je nakládání s přirozenou nahotou-oděvem nástrojem názorové manipulace. Když budeme uvažovat o náboženství jako o názorovém přístupu ke světu, pak diktát v odívání, jenž může být obsažen v náboženských či kulturních regulích, je vlastně součástí této manipulace.
Vycházela jsem z pěti základních způsobů zahalování muslimských žen na veřejnosti, jako je burka, niqáb, hidžáb (čádor, al-amira), šalya . Mřížka v oblasti očí, štěrbina na oči, odhalená tvář, či krk jsou místa, jež tyto oděvy nechávají odhalená. Ta samá místa jsou na mých fotografiích naopak skryta, přičemž zbytek těla je obnažen. I ten nejbenevolentnější způsob zahalování nedovoluje ženám odkrýt vlasy, proto je jim na fotografiích jako symbolu svobody věnována největší pozornost.
Fotografie jsou vzhledem k tématice záměrně estetizované, ukazují ženu sice v její přirozené nahotě, přitom ale nic její kráse neubírá na důstojnosti.
Otázka „neviditelnosti“ zde symbolizuje roli ženy v maskulinní společnosti. Při rozhodování důležitých věcí, které se týkají žen samotných, jsou leckdy v podstatě neviditelné, odkázané na názor nebo souhlas otce, bratra či manžela. Obnažení těla i vlasy bez pokrývky jsou vlastně aktem svobodného nakládání se sebou, přeneseně se svým životem.

Pominu-li veškeré kulturní vzorce, náboženská a společenská specifika vztahující se ke konkrétní části světa, které jedince formují a determinují jeho vzorce chování a smýšlení, podaří-li se mi pohlédnout na člověka bez tohoto „balastu“, uvidím bytost, která má právo a svobodu definovat se nově, mimo kontext kulturně historické tradice. Uvažujeme-li o nahotě ve své přirozené podstatě, bez zátěže dalších vžitých významů v kontextu erotiky, sexu, pornografie, manipulace tělem, či třeba medicínských a dalších souvislostí, pak nahota zůstává esencí přirozenosti a naprosté samozřejmosti. V těchto souvislostech je cudnost a stud jen produktem výchovy a vštípené vědomosti o tom, co se sluší a nesluší. Co je vštípené a naučené, ještě nemusí být čisté. Je mnohem pravděpodobnější, že to bude spíše manipulativní povahy.
Domnívám se, že přirozený ukazatel správnosti našeho chování je svědomí, které má každý zakódované v sobě jako jakýsi čistý zákon. Používáme-li jej bez vedlejších úmyslů, jednáme vždy správně. Tento idealistický model není v praxi možný a společnost tudíž musí vytvářet systémy zákonů a nařízení, které mají naše vzájemné soužití učinit bezpečným. Ze stejného důvodu vznikají právní i náboženské systémy se svými pravidly, která bohužel často neměří stejně mužům jako ženám.
Kompletní zahalení a zakrytí ženy do látky před zraky cizích mužů, ať už z jakýchkoli důvodů, nekonvenuje s právem na svobodné zacházení se svým tělem. A už v něčem tak bazálním a vlastně podružném, jako je svobodná volba oděvu, se ukazuje, jak rovnoprávná je celá společnost.
Zahalování nebo odhalování samo o sobě není ekvivalentem počestnosti, či mravnosti. Nahota sama je jaksi neutrální. To, co jí dává pozitivní či negativní konotace, je náš přístup k ní. Úhel pohledu, kterým se ji rozhodneme vnímat.
Musí-li se žena před mužem zahalit do látky, až jsou z ní vidět jen oči pod textilní mřížkou, vypovídá to něco podivného o pravidlech celé společnosti.

V rámci tohoto fotografického projektu jsem dělala rešerši na téma zahalování muslimských žen. Stáhla jsem z internetu prvních pět odkazů, které mi nabídl google. Většinou vychází z „muslimského“ zdroje.  Seznamují s typy ošacení a důvody, proč je muslimky nosí. Všechny články jsou motivované snahou vyvrátit předsudek připisovaný západní společnosti, že zahalující oděv ženu znesvobodňuje. Všechny naopak zmiňují, že zahalování dává muslimským ženám pocit svobody a uvádějí jeho další přednosti, mezi něž patří pocit důstojnosti a důkaz oddání se víře. Dále vzkaz mužům, že jsou počestné, zadané a nemají být předmětem hodnocení jako „kus masa“ vhodný k uspokojení chtíče, ale že jsou bytosti myslící a tudíž je podstatnější to, co říkají, než jak vypadají. Všechny tyto články se navíc vymezují oděvním zvykům západních žen. V jejich svobodě oblékání vidí nástroj, jak přivábit muže, jak se stát obětí sexistických výstřelků, inspirovat muže k sexuálnímu harašení či dokonce ke znásilnění. Odhalující oděv vidí jako nedůstojný, pro muže matoucí (nepoznají, je-li žena počestná či prostitutka) nebo jen vyzývá k adoraci fyzických předností na úkor duševních hodnot.
Nepochopení přístupů je, zdá se bohužel na obou stranách. Jakkoli ta muslimská (soudě podle zmíněných článků) považuje západní společnost za sexistickou, sama své ženy zahaluje do burek, zdá se jen proto, aby je chránila před sexismem mužů vlastní kultury a vyznání a tím jim dávala jakýsi pocit svobody a lidské důstojnosti.
Nemohu se ubránit pocitu, že zahalování nakonec může celou problematiku vlastně způsobovat, nebo minimálně zacyklit. To, co není vidět, mnohem více podněcuje fantazii a alespoň vizuální uspokojení zmírňuje frustraci.
Když se zeptáte samotných muslimek, jestli je nošení burky omezuje, budou tvrdit, že nikoli, že jim dává zmíněný pocit svobody. Není divu. Málokdo dokáže čelit kulturnímu diktátu, či dokonce trestu, ať už formou společenské diskvalifikace, či reálného postihu.
Domnívám se, že každá lidská bytost má právo na skutečnou svobodu, která se nevyznačuje určitým typem předepsaného oblékání, či jasným dáváním svému okolí najevo, jsem-li žena, muž, muslim, křesťan, černoch, či indián. Ale respektem vůči skutečným hodnotám a tou je otevřená tolerance vůči lidství, kráse člověka ve své podstatě, zbavené tužeb vlastního ega po podřízení si druhého, skupiny, či pohlaví, ať už pod „ušlechtilou“ rouškou náboženského přesvědčení, či přiznanou chutí uplatnit nad druhým moc a vliv.